Okamžik pravdy patří do skupiny filmů, které byly pro poválečnou francouzskou kinematografii typické uzavřeností příběhu (většinou se odvíjel v krátké době a v interiérech), obsazením slavných herců do hlavních rolí, natáčením ve studiu s minimálním využitím exteriérů, scénářem postaveným na dialozích a přitom snahou o předvedení hry velkých citů. To jsou základní charakteristiky divácky nejúspěšnějších filmů tradice kvality. François Truffaut v textu Jistá tendence francouzského filmu bere na milost scenáristu Rolanda Laudenbacha, „který působí dojmem, že by mohl být nadanější než většina jeho kolegů". A jmenuje právě námi uváděný snímek jako jeden z těch, na nichž spolupracoval a který stojí za pozornost. Avšak neočekávejme originalitu a nápaditost.

Jean Delannoy skutečně patří mezi režiséry, o nichž se ve Francii tvrdí, že jsou les maîtres du nanar, tedy mistři filmů pro otrlé diváky. Výraz un nanar označuje tak špatné filmy, které se nakonec stanou zábavné a komické pro své nechtěné neumětelství. V rozsáhlé filmografii tohoto tvůrce nalezneme převážně takovýto druh filmů. Zatímco Pastorální symfonie, jež je do našeho výběru také zařazena, patří mezi nejlepší Delannoyova díla. Okamžik pravdy je dnes už pouhou historickou kuriozitou. Bezpochyby díky hereckému koncertu obou hlavních představitelů se podařilo udržet úroveň nad hranicí nanarismu. Některé scény lze sledovat s potěšením, u jiných lze jen dát za pravdu Truffautovi, že jakákoliv snaha o přesvědčivost je umně zničena přístupem režiséra. V každém případě není na škodu film vidět pro doplnění představy o charakteru celého proudu tradice kvality. Další významnou rovinou může být i to, že lépe pochopíme, proč se režiséři nové vlny bránili tomu, aby v jejich filmech hráli právě poválečné hvězdy.

V době, kdy to už pro ně nebyl ani finanční problém, dali raději přednost jinému typu herectví. Můžeme tak porovnat například civilnější herectví Gérarda Philipa ve filmu Taková hezká malá pláž s mnohem divadelnějším přístupem Mich?le Morganové v Okamžiku pravdy a s psychologizujícím herectvím Simone Signoretové ve snímku Manéže. Za pozornost stojí také hudba Paula Misrakiho, který patří mezi nejvýznamnější skladatele filmové hudby. Později nalezl novou estetiku u Jean-Luca Godarda (Alphaville) nebo u Clauda Chabrola (Bratranci/Les cousins).