Film, ve kterém tehdejší prezident Novotný našel urážku svého majestátu, má neobyčejnou formu jakoby autentického záznamu jedné společenské události. Skupina sedmi lidí je pozvaná na oslavu, usřádanou blíže neurčenou významnou osobou. Cestou lesem je přepadne "fízlovské" komando, kterému velí směšná figurka drze infantilního a zákeřného Rudolfa. Přítomní překvapivě přijímají ponižující pozici a později se servilní zdvořilostí přijímají oznámení, že to všechno byl jen žert. Hostitel, který je s Rudolfem těsně spojený, zahájí slavnost v "zámeckém stylu" na břehu jezera, náladu mu však pokazí "útěk jednoho z hostí". Hostitel to chápe jako osobní urážku. Všichni hosté se spolu s loveckým psem vydávají za utečencem, jenž porušil společenská pravidla, a tím i strukturu vzájemné kolaborace, viny a lhostejnosti. S postavami (pokrytecký snaživec jako jejich pozdější samozvaný mluvčí, unavená hospodyňka, soustředěná na povrch věcí, její zaťatý manžel, který se později útěkem distancuje, dvojice svrchovaně prázdných veselých děvčat...) seznamuje diváky úvodní scéna pikniku na louce - "hosté" se chovají bez vzájemných vazeb, každý hovoří a prožívá vlastní monolog a vnímá jen sebe. Účastníci slavnosti dostanou role jak z morálněspolečenského pamfletu: "vladař", "aktivista", "racionalista", "přitakávač", "demokrat", "jediný, který nesouhlasí". Vladař hovoří tónem, v němž se žoviálnost Velkého dobrodince mísí s panovačností obávané autority. Film vyniká prostotou stylu a poetiky, kafkovskou absurdností, abstrakcí a generalizací (Němcova tvorba je osobitou syntézou třech sugescí - surrealismu, Kafky a Dostojevského). Z jednotlivých motivů jsou podstatné především dva: pomyslně ohraničené území, z něhož se nedá vystoupit, aby se nepřekročila "čára" a hromadné přemisťování hostí u stolů po zjištění, že nikdo nesedí na "svém" místě.
Slavné tragikomické podobenství Jana Němce, výrazově minimalistické a obsazené několika postavami, pojednává o různě maskovaných mocenských mechanismech, často demagogických a lákavých, ať již se žoviálním úsměškem ponižují lidskou důstojnost nebo ničí každého, kdo se odmítne přizpůsobit. Ještě zajímavější jsou však postřehy o chování lidí vystavených zátěžové situaci, třeba o tom, že na odiv vystavované protesty bývají pouhou pózou. Výsledné zjištění je překvapivé: pokud nesouhlasíme, je zbytečné cokoli říkat. Stačí se zdvihnout a odejít.