Zé do Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Zého nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem,...
Popis
Zé do Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Zého nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.
Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou Palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely).
Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století.
Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou Palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely).
Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století.