Přestože jsou každý trochu jiný, Aggie a Dennis spolu sdílejí byt a také homosexuální orientaci. Život ale nelze dopředu plánovat, a tak se trhlin dočkají i ty stránky jejich životů, od kterých by to vůbec nečekali. Snímek citlivě sleduje své postavy v období několika let, a tak se mu daří podávat ucelené svědectví o jejich soužití i časech, ve kterých žijí v odloučení. Z filmu je cítit přirozená blízkost postav, divák chápe, proč si hrdinové tak rozumějí, zároveň si však režisérka nechává prostor pro překvapení. Neméně přirozené je též sbližování jiných postav, ale také mezigenerační vztahy a lehké cinefilní narážky – jako když hrdinka při snění o slávě svého filmu slyší znělku festivalu v Cannes. Navzdory nejedné trudné situaci i dojmu nenaplněnosti, který zažívá Aggie, šíří film neokázale optimistickou náladu a ukazuje, že nejen v existenciálních otázkách, ale právě naopak v obyčejných věcech se skrývají příčiny každodenní radosti ze života.