Nikdy se jich nezřekli, proto mohou kdykoliv jako biologičtí rodiče zasáhnout do života dětí, o které se ale jinak vůbec nestarají. Třeba když se Inka pokouší změnit příjmení, aby spolužákům v nové škole nemusela vysvětlovat, proč se její sourozenci jmenují odlišně. V pěstounské rodině žije většinu života a doufá, že tentokrát jí na dopis s prosbou o svolení její biologický otec z vězení odepíše. Dvojčatům Miko a Mette se stýská po rodině, od které se nedávno odstěhovaly ke své biologické matce, na niž se přitom moc těšily. Režisérce Mie Halme se podařilo přiblížit pouto mezi dítětem a biologickým rodičem, které se často projevuje v melancholii, nebo dokonce úzkostných představách. Ukazuje ale také city pěstounů, kteří se mimo jiné snaží vyrovnat s touhou dětí po svých biologických rodičích.