Potomci filmových hvězd mají jistě snazší přístup k herecké příležitosti, jejich příbuzenství je však současně handicapuje. Přední italský herec Ugo Tognazzi vzal ve filmu Na shledanou a děkuji „do vleku" hned dva své syny, Rickyho a Gianmarka. Nadáni pro týž obor ovšem jen vzácně kulminuje ve dvou následujících generacích - možná proto zkušenější Ricky dostal roli mladého muže poněkud mdlého a indisponovaného a mladší Gianmarco jen epizodu. Neoslnil ani otec Ugo, který ve filmu představuje stárnoucího, ale dosud vitálního a jadrného padesátníka, jenž se na stará kolena vyvlékne z manželského a manažerského chomoutu, jako by tušil, že k vychutnání nově nabyté svobody mu nezbývá již mnoho času. Režisér Giorgio Capitani, který se nám před časem prezentoval snímkem Nenávidím blon-dýnky (1981), totiž udržuje tuto upovídanou rodinnou historii ve vyjetých kolejích filmové banality. Daleko od někdejších výšin italské „národně povahopisně" tragi-komedie, v níž snad mohla mít insptrující vzor. Zápletka, točící se převážně kolem selhávající a znovuvzkříšené mužské potence, drsné příbuzenské škádlení, peprná slova, ani osudový závěr, a především zpracováni jen stěží naplní očekávání diváků.