Noel Coward by byl bezpochyby nejšťastnější, kdyby David Lean i nadále natáčel adaptace jeho her, ale režisér dospěl k názoru, že je čas postavit se na vlastní nohy. (O tom, že měl proslulý dramatik správné tušení, svědčí i osud další filmové verze jeho hry - The Astonished Heart, 1950 -, která propadla). A že měly mít podobu Charlese Dickense, bylo dosti logické. Jednalo se o prověřenou předlohu, kterou měl režisér osobně velmi rád a v této fázi své kariéry byl přesvědčený, že britské filmy mají být skutečně britské. A co už je britštějšího než Nadějné vyhlídky (1860-1981), jeden z pozdních a vrcholných Dickensových románů.

Lean se svým týmem bez milosti osekal rozvětvenou zápletku, řadu postav a epizod úplně vypustil, přesto se dodnes jedná o vůbec nejlepší adaptaci této literární klasiky, protože je nejvěrnější duchu autora. Příběh malého Pipa sleduje (ve shodě s předlohou z jeho pohledu, resp. s jeho komentářem) od dětství v kovárně jeho švagra Joea, kdy pomůže uprchlému trestanci Magwitchovi a poprvé se také setká s výstřední paní Havishamovou a její chráněnkou Estellou, až do dospělosti, kdy se díky štědrosti neznámého dobrodince vymaňuje z venkovské chudoby a dostává se do lepší londýnské společnosti a stává se z něho gentleman.

Kromě zmíněných úprav, vedoucích ke konzistentnímu filmovému příběhu, je hlavní výhrou snímku Leanův cit pro atmosféru příběhu - proto také vyhodil osvědčeného kameramana Roberta Kraskera a najal Guye Greena, který stvořil až gotickou atmosféru, nádherné záběry siluet a stínů, a proměnil působivé dobové dekorace (kovárna, Londýn a především fantaskní sídlo paní Havishamové) v pochmurný a krutý svět, z něhož hrdiny vysvobozuje až závěr filmu. Ten je mimochodem věrnější druhému Dickensovu románu, který měl původně končit v souladu s duchem příběhu bez happy endu.

Roli dospělého Pipa svěřil Lean svému oblíbenci Johnu Millsovi (Moře, náš osud, Ten šťastný rod), který se měl v jeho filmech objevit ještě několikrát, a naopak poprvé obsadil „talisman" mnoha svých dalších snímků Aleca Guinnesse, jenž tu stejně jako v divadle vytvořil roli Pipova přítele Herberta Pocketa. Byla to ostatně první Guinnesova větší filmová role, takže herec zcela právem pokládal Leana za svého objevitele.
Nadějné vyhlídky se byly právě pro svou dokonalou britskost jedním z prvních ostrovních filmů, které sklidily velký úspěch i za oceánem a staly se vzorem prestižní britské produkce. A Lean se k autorovi vzápětí vrátil stejně ceněným Oliverem Twistem (1948).