Málokdy si umíme přiznat své chyby a podívat se na věc z pohledu toho druhého. Myrtin otec Olaf trpí Parkinsonovou nemocí. První, co Myrta řekne do kamery, nezní zrovna nadějně ani soucitně. Podle ní je její otec teď už docela jiný, než jakého ho znala dřív. Když se mu roztřesou ruce při placení v tržnici nebo se jen těžko strefí vidličkou do pusy, chtěla by zmizet. Nejraději by se na otce rozkřikla, aby s tím už konečně přestal. Dobře ví, že nic z toho nepomůže, a proto je navenek trpělivá. Možná je to tedy poprvé, co si přiznává svůj vztek na otce nebo spíš na smůlu, za kterou nikdo nemůže. V rohu svého pokoje, při rozhovoru s režisérkou snímku Jelkou Anhaltovou, se snaží pochopit své rozporuplné pocity – vztek a lítost, které doposud potlačovala. Pak může dát šanci i pozapomenutému přátelství s otcem, který si i přes svou vnější proměnu ve staříka umí dělat sám ze sebe legraci.