Film Monterey Pop je dokument nejenom o lidech, které spojuje zájem o rockovou, folkovou či bluesovou hudbu, ale je to spíše dokument o době, v níž tehdejší mladí lidé museli žít. Z účinkujících i z nadšených diváků zářilo obrovské kolektivní napětí a pozitivní energie. Produkované písně se staly pro všechny vyjádřením jejich vlastních pocitů, staly se velikou hudební metaforou jejich žití. Mnohým účinkujícím se nezpívalo zrovna lehce, protože svými písněmi, plnými protestu, smutku i vzdoru, se bouřili proti konzumní společnosti, která svým sobectvím vehnala USA do války ve Vietnamu. Film působivě zachycuje atmosféru festivalu. Kamera sleduje nejen zvukaře, zkoušející na pódiu, ale i diváky, sledující koncert, odpočívající nebo spící. Tehdejší idol americké mládeže Joan Baezová se vyjádřila o fantastické atmosféře mamutích hudebních akcí konce šedesátých let takto: Myslím, že pro tyhle lidi, pro tuto mládež, musí existovat nějaká alternativa. Jiný výběr životních cest než jenom demokrati nebo republikáni. Takovou alternativu nebo pomoc bych jim chtěla nabídnout. Vše významné, jako je pravda nebo láska, je v této společnosti pohřbeno a vysmíváno. Pokud se k nim lidé nevrátí, nemá smysl žít. Živá vystoupení byla fascinující. Janis Joplin, destruktivní The Who, indický mág Ravi Shankar, Otis Redding, Jimi Hendrix (na závěr vděčnému publiku obětoval to nejcennější, co měl na pódiu rituálně spálil svou kytaru)jejich hudba se nesla nad mnohatisícovým davem a přes marihuanový opar si hledala i našla cestu do srdcí všech přítomných.