„Milý Muslime, až budeš dospělý a my už tu třeba nebudeme, nikdy nezapomeň, že jsi Čečen a že je tvou povinností pomáhat svému lidu, jak jen to půjde." To píše v jednom z mnoha zápisů do deníku Sacita svému tříletému synu Muslimovi. Před rokem odešla spolu s manželem a s přeživšími členy rodiny do Polska a požádala zde o azyl. S sebou vzali videonahrávky a fotografie, které jsou výmluvným svědectvím o válce v jejich rodné zemi, a zároveň jsou zdrojem mnoha bolestivých vzpomínek.

To kvůli novinářské činnosti obou manželů přišel zřejmě o život Sacitin otec a bratr, to kvůli skrytým videonahrávkám byla několik dní zadržována a mučena její sestra, kvůli tomu nakonec museli ze země odejít, ačkoli by raději zůstali. Nyní čekají, zda jim Polsko udělí azyl, žijí vzpomínkami na minulost a nadějí pro budoucnost. Malý Muslim je však přinutí zabývat se také přítomností – mír v Čečensku je v nedohlednu, a jejich syn tak zřejmě vyroste v cizí zemi.

Na osobním příběhu Sacity a její rodiny dokumentuje režisérka Kerstin Nickigová nekonečnost a beznaděj čečenského konfliktu, který se táhne už dvě stě let. Díky unikátním záběrům, natočeným Sacitou a jejím manželem, tak znovu připomíná osud malé, ale vzdorovité kavkazské země, z níž v důsledku válek odešla v posledních deseti letech celá polovina obyvatelstva do exilu a kde přišly o život desítky až stovky tisíc civilistů.