Na počátku 50. let vznikla řada životopisů, v nichž portrétovaní umělci (vědci, národní buditelé atd.) byli představeni jako předvoj dělnické třídy, jako mluvčí utlačovaných. Prosazovali se navzdory nepřející buržoazii a zpátečníkům všeho možného druhu. Přesně tak je vykreslen i Mikoláš Aleš, jenž zásluhou herce Karla Högera a režiséra Václava Kršky získal aspoň věrohodně polidštěné rysy. Jeho konání je uvěřitelné, dokáže získat soucit i obdiv. Civilisticky, bez přehnaných karikujících prvků film se soustředí na období, kdy se účastnil soutěže na výzdobu Národního divadla.