Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let kulminovalo hnutí hippies. Součástí filosofie této podivné subkultury bylo mimo jiné také organizovat veřejné manifestace svých pacifistických názorů. Mamutí koncerty pod otevřeným nebem byly k tomu jakoby stvořeny. Střetnutí tisíců mladých lidí ze všech končin světa znamenalo již jistou nepřehlédnutelnou sílu. A protože byly zastřešeny nebývalou hudební produkcí, posléze nabyly i kulturních rozměrů neobyčejných kvalit. Stejně tak tomu bylo i na nepříliš zdařile zorganizovaném festivalu na Isle od Wight. Pro nezvládnuté finanční zabezpečení a nečekanou radikalizaci části publika, která odmítala zaplatit i minimální vstupné, skončil totálním krachem, čímž jakoby na dlouhá léta zavřel dveře pro akce tohoto typu.

Zatímco se na scéně střídali ti nejlepší umělci té doby, všudypřítomné napětí a množící se konflikty neustále ohrožovaly chod koncertu. Nicméně režisér Murray Lerner směřoval k něčemu monumentálnějšímu než k pouhému koncertu. Konečně, mamutí rockový koncert na Isle of Wight (v průběhu pěti dnů na koncert přišlo kolem 600 000 nadšených a zvědavých diváků) nebyl jen finančním fiaskem, ale vypovídá o mnohem větší ztrátě o ztrátě nevinnosti, iluzí a nadějí celé jedné generace. Festival znamenal pro některé kapely a osobnosti (Jim Morrison, Jimi Hendrix, Janis Joplin) završení jejich umělecké i životní dráhy, pro jiné šlo zase o počátek hvězdné kariéry.