Celovečerní autorský debut mladé maďarské režisérky Ildikó Enyediové Mé XX. století je líbeznou fantaskní hříčkou, nespoutaným filmovým zamyšlením nad možnostmi lidstva na prahu 20. století. Je to zamyšlení ve formě fiktivního příběhu dvou sester-dvojčat žijících odděleně. Dora a Lili se narodily v chudém prostředí a byly od sebe ještě jako děti odtrženy. Také jejich charaktery se utvářely rozdílně. Z první se stala svůdnice a podvodnice, která hledí jedině užívat života, většinou na účet důvěřivých mužů, druhá zůstala plachá a uvěřila anarchistickým snům, že revoluční činnost a atentáty změní svět k lepšímu. Dívky se nezávisle na sobě setkávají se sympatickým panem Z., který se domnívá, že se stýká s jednou a touž ženou. Epizody se odehrávají v různých městech a v různých prostředích.

Enyediová zvolila členité černobílé vyprávění; vedle záměrně naivistických symbolických výjevů vidíme téměř dokumentární pasáže pohrávající si s expresivitou podání. Do dojemné milostné historie jsou zapojovány zcizující efekty v podobě neustále připomínaného zarámování Edisonovými vynálezy (žárovka, telegraf…). O svém filmu režisérka říká: „Stojíme zde na konci dvacátého století se svými zmatenými myšlenkami a instinkty. V kdysi tak neomezeném prostoru jsme vtěsnáni do hmotných a časových bariér svých životů se svými trpasličími ambicemi, osiřelí, zkažení. Na prahu našeho věku měl svět všechny předpoklady (alespoň se to domnívali tehdejší stateční odvážlivci), aby se pro všechny své obyvatele stal záhy pozemským rájem. Záleželo jen a jen na lidech. Proto se tento film zabýval lidmi, a nikoli velkými historickými událostmi…“ Snímek získal mj. Zlatou kameru na MFF v Cannes 1989.