Esteban Sapir je předchůdce. Čeho…? Ničeho menšího než toho, co známe pod názvem nový argentinský film. Zrodil se v průběhu 90. let, v době, kdy klasická jména, reprezentující film z oblasti Río de la Plata, začínala vykazovat známky opotřebení a kdy krize bránila příchodu nových filmařů s novými koncepčními a estetickými myšlenkami. V takové době začal v roce 1993 Esteban Sapir ve věku 26 let točit první dlouhometrážní film. V Mazaném bláznu jsou si Tomás Caminos (Facundo Luego) a Ana Sideralová (Belén Blancoová) podobní a zároveň se odlišují. Jsou zamilovaní a chtějí si navzdory všem překážkám a rozporům splnit svá přání, když najednou nastoupí konec 20. století.

Esteban Sapir, který se o mnoho let později znovu objeví na scéně, ohromí revolučním filmem Anténa (2007) a pronikne do dalších audiovizuálních světů (například videomapování emblematických budov u příležitosti oslav dvou set let od vzniku Argentiny), si pro Mazaného blázna zvolil 16mm formát v černo-bílém provedení a zachytil život dvou postav v Buenos Aires, jež se velmi podobá městu, jak jej prezentovali o tři desetiletí dříve filmaři, kteří založili takzvanou „generaci 60. let", argentinský ekvivalent francouzské nové vlny. Tato skupina filmařů skoncovala s natáčením v ateliérech, vyrazila s kamerami do ulic, kde se z nových a odlišných úhlů pohledu zaměřovala na protagonisty příběhů obyčejných lidí (zejména na obavy mladých) a tím položila základy k tomu, aby jiní v této cestě obnovy pokračovali.

Tomás a Ana jsou samotáři, které Sapir zachraňuje, vytrhuje z anonymity těch, kteří bloumají ulicemi, aniž by věděli, kam přesně jdou. Tehdy to byli adolescenti, dnes je jim čtyřicet. I v současnosti tento snímek porušuje stará pravidla a přináší něco nového. A sice to, co je nezbytné, abychom zůstali živí a byli schopni dohlédnout o něco dál než jen do přítomnosti.