Před rokem 1989 střídal Mircea Daneliuc jiskřivé filmy ze současnosti (Transport, Zkouška mikrofonu) s metaforami totality (Glissando, Jakob). Po revoluci natáčí satiry na nové poměry. Jako motto si zvolil aforismus, jehož autorem je kontroverzní pravicový filozof a politik Petre Ţuţea: „… jako národ ještě nejsme ztraceni. Snad se nad námi pánbůh smiluje a kopne nás do zadku."

Cynický Vasile je vedoucím kina, kam téměř nikdo nechodí. Ještěže si může v kanceláři zasouložit s lačnou pokladní Stelou. Jeho nemilovaná manželka Carolina je těhotná a žádný z brutálních pokusů zbavit ji plodu se neosvědčil. Metropole se nachází ve stavu demolice, na náměstí pořád někdo demonstruje, na černém trhu má vysokou cenu luxusní publikace o Ceauşescovi, stařenky oprašují diktátorův hrob a vzhlížejí k troskám jeho bílé helikoptéry. Neviditelná ruka trhu zná jediné prosperující odvětví: výrobu pornografie. Není lepší hodit si mašli?

Jak napsal kritik Mircea Dumitrescu, dějiny jsou pro Daneliuca sledem zločinů a zrad. Film si tropí žerty z historických mýtů, na nichž tolik stavěla Ceauşescova propaganda - bankrotující biograf nese hrdé jméno Dacia, chlapec narozený roku 1992 obdrží jméno Decebalus (jméno panovníka starých Dáků, který na počátku prvního století našeho letopočtu heroicky vzdoroval římskému impériu) a promlouvá k nám z budoucnosti, tedy z epilogu, jenž se odehrává v roce 2006. Ve filmu našly odraz události z počátku devadesátých let: hornické nepokoje, zakládání populistických politických stran, rozmach prostituce a černého trhu. Přemítáním o hranicích vkusu se Daneliuc nezdržuje a nutí diváka, obrazně i doslova, k pohledům do záchodové mísy. Vedle dobráckých českých privatizačních veseloher ze stejné doby, z nichž největší pobouření vzbudilo Chytilové Dědictví, je Manželské lože zběsilým, fyzicky odpudivým karnevalem lidské nízkosti a špíny.

Snímek byl uveden v soutěži MFF v Berlíně, v rumunských kinech ho zhlédlo přes 450 tisíc diváků. Kritika jej interpretovala jako volání o pomoc. Následující Daneliucova satira Senatorul mercilor (Hlemýždí senátor, 1995) soutěžila na MFF v Cannes a byla ostrou kritikou nové politické elity, jež povstala z komunistické nomenklatury. - Jaromír Blažejovský