Závěrečná část Allégretovy poválečné trilogie tvoří páteř tradice kvality a právě tomuto režisérovi se také podrobně věnuje François Truffaut ve své stati Jistá tendence francouzského filmu. Hlavní výtkou je spolupráce se špatnými scenáristy. Truffaut píše: „Jacques Sigurd, jeden z nejnovějších příchozích do oblasti ´scénářů a dialogů´, tvoří dvojici s Yvesem Allégretem. Společně obohatili francouzskou kinematografii o pár nejpochmurnějších děl: Dédée z Antverp, Manéže, Taková hezká malá pláž, Zázraky se dějí jen jednou. Jacques Sigurd si velmi rychle osvojil svůj recept; určitě je nadán obdivuhodnou schopností syntézy, neboť jeho scénáře kolísají mezi Aurenchem a Bostem, Prévertem a Clouzotem, ovšem ve slabě omlazené podobě. Nikdy v nich nejde o náboženství, ale pokaždé se tam nesměle objeví rouhání zásluhou nějakých novicek či jeptišek, které projdou záběrem ve chvíli, kdy je jejich přítomnost co nejnečekanější (Manéže, Taková hezká malá pláž). V replikách, správně nastrojených na efekt, nalézá své místo krutost, kterou se autor snaží ´vydráždit měšťáka´ - například v Manéžích: ,Byl starej, tak holt zhebnul.´" Právě tyto filmy zavádějí do kinematografie psychologický realismus, který podle Truffauta není ani reálný, ani psychologický: „Tato škola, která usiluje o realismus, ho pokaždé zničí přímo v okamžiku, kdy ho konečně postihne, protože věnuje více péče tomu, jak uzavřít bytosti do bezvýchodného prostředí, zabarikádovat je recepty, slovními hříčkami a průpovídkami, než jak jim umožnit, aby se před námi projevovaly takové, jaké jsou. (…) Ve Francii se už nenatočí ani jeden film, jehož autoři by se nedomnívali, že přepracovávají Paní Bovaryovou." Odhlédneme-li od dobové disputace, možná zjistíme, že jde o první projev nového způsobu vyprávění, který se zásadně oprostil od literárních dialogů poetického realismu a přímočarého přístupu k postavám. Herecké výkony Simone Signoretové, Bernarda Bliera a Jane Markenové se významně podílely na úspěchu filmu a přispěly k celistvosti příběhu, který je skutečně postavený na psychologismu hlavních postav. K většině Allégretových filmů se lze obtížně vracet s potěšením, nicméně právě zmíněná trilogie patří mezi výjimky v jeho filmografii.