Švédský filmař Gunnar Bergdahl se dvacet let od výbuchu atomové elektrárny v Černobylu rozhodl oživit vzpomínky ženy, jejíž osud tato katastrofa významně poznamenala. Ludmilin muž Vasilij zemřel na následky hašení požáru po výbuchu. Spolu s ním ztratila ukrajinská žena i nenarozené dítě zasažené zbytky radioaktivního záření. Po letech útrap se jí narodil zdravý syn Anatolij, který jí vrátil znovu chuť do života. Snímek je esejí o čistotě citů a o síle partnerského vztahu, který může být zničen vnějšími okolnostmi.

Filmové pásmo kombinuje detaily slzící tváře a roztřeseného hlasu s dobovými materiály plnými hrané radosti a budovatelského nadšení. Srovnání působivě podtrhuje sugestivní svědectví o hrůze katastrofy, která neskončila uhašením požáru, ale má dodnes vliv na životy lidí. Druhá část filmu zaznamenávající vztah matky a syna je už optimistická. Ukazuje, že i nejkrutější rána se dá překonat, že je vždy možné najít si znovu pozitivní a smysluplný cíl. Film tak není jen strohou výpovědí o průběhu světové katastrofy a o jejím dopadu, ale je zároveň obrazem lásky a naděje a zejména výzvou k tomu, aby člověk plně využil každý moment štěstí a klidu.