„Napsali jsme velmi diletantský scénář, který, chcete-li, představoval novou vlnu či neorealismus oné doby, a nazvali jsme jej Lidé v neděli. Režisérem byl Siodmak, jediný kdo ovládal své řemeslo, byl kameraman. UFA nám potom okamžitě nabídla práci a začali jsme psát scénáře pro tehdejší hvězdy jako Lilian Harveyová nebo Willy Fritch…" To je jedna z verzí, jichž o vzniku svého „prvního" scénáře navyprávěl Billy Wilder nespočet. Je třeba brát ji obezřetně, protože v té době už měl několikaleté zkušenosti „negra" (autora píšícího anonymně pro zavedené scenáristy) a průnik do prestižních filmařských kruhů také nebyl tak jednoznačný. Nicméně jeho charakteristika Lidí v neděli přesně odpovídá. Jedná se spíše o dokumentarizující impresi než o dramaticky vystavěný příběh o čtveřici mladých lidí, trávících během jednoho víkendu volný čas v rekreační oblasti u Berlína. Patrná nezkušenost a improvizace dodávají Lidem v neděli působivou spontaneitu.

Ve druhé polovině 20. let minulého století se v Německu kromě filmů stylu kammerspiel a nové věcnosti zrodila i (hraná) dramata s důrazem na realismus ulice - a také dokumentární film. Propojením těchto tendencí pak v mnoha kinematografiích vznikaly poetické dokumenty s důrazem na městský život. Nejznámějšími příklady jsou třeba snímky Dzigy Vertova Muž s kinoaparátem (Čelověk s kinoaparatom, 1928) či Most (De Brug,1927) Jorise Ivense. V Německu nejvíce zaujal film Berlín - symfonie velkoměsta (Berlin: Die Sinfonie der Großstadt,1927) Waltera Ruttmanna. Výčet osobností spojených Lidmi v neděli je co do profesí i ambicí velmi rozmanitý. Naopak společná všem byla kavárna Romanisches Caffé, zastupující produkční kancelář, kde se scházela tehdejší filmařská komunita, a podvědomá snaha napodobit úspěšné předchůdce. Moritz Seeler, Robert a Curt Siodmakové, Edgar Ulmer, Fred Zinnemann, Eugen Schüfftan a samozřejmě Billy Wilder… Jména, jež měla nabýt na váze a významu.

(Věroslav Hába)