Mohlo by to být šťastné manželství: oba jsou mladí, zdraví, mají dvě krásné děti, rozhodně netrpí nedostatkem peněz, mají spoustu přátel... Mohlo, ale není. Alespoň Lianna v něm není šťastná. Možná je to tím, že neustále cítí tu jistou nadřazenost, se kterou se k ní Dick, kdysi na škole její profesor, nepřestal chovat. Možná jí ke štěstí nestačí starat se o domácnost, být pečlivou matkou a poslušnou ženuškou svého úspěšného muže. Možná potřebuje svůj život také naplnit něčím smysluplnějším, zajímavějším. Aby se mohla realizovat, aby mohla zase být sama za sebe. Možná jí k tomu pomůže ten večerní kurs, který si konečně vyvzdorovala a který jí dovolí alespoň dvakrát týdně se osvobodit od věčného kolotoče nikdy nekončících domácích prací. A Lianna dychtivě nasává všechno to nové, co jí tahle zkušenost přináší: nová témata, nové tváře, nová přátelství. A nové lásky. Tak nové, že by tomu sama ještě před pár týdny odmítala uvěřit. Ale nikdy není pozdě na to uvědomit si, kam člověk patří...

John Sayles napsal scénář tohoto filmu ještě před svým režijním debutem, kterým je snímek Návrat do Secaucusu z r. 1979. V sedmdesátých letech minulého století se mu však nepodařilo získat prostředky na film o lesbické lásce, a těm, kdo by byli ochotni takovýto film financovat, zase nebylo po chutí, že by jej měl natočit muž. Sayles se tedy k tomuto námětu vrátil až poté, co si vydobyl ostruhy svými dvěma prvními filmy. I přesto jej však musel kvůli problémům s rozpočtem natočit na 16mm film místo plánovaných 35mm.

Na působivém vyznění snímku má nepochybně lví podíl představitelka titulní role Linda Griffiths, zajímavé je jistě i to, že jednu z menších rolí - přítele Jerryho - si zahrál režisér sám.