Dostala svou gardénii. Jenže o desítky let později. Katharine Hepburn v americko-britské romantické lovestory (1955).

Těžko říct, jak dlouho si Jane Hudsonová z Akronu v Ohiu šetřila na tuhle dovolenou. Ale ze svého sekretářského platu určitě hodně dlouho. Je to její první návštěva Evropy, a s největší pravděpodobností i poslední. Proto je rozhodnuta užít si jí na sto procent. A Benátky, které jsou její poslední evropskou zastávkou, jí k tomu dávají tisíc příležitostí. Jane je uchvácena krásou toho místa, jeho historií, dýchající z každého kamene, jeho kypící současností. Od prvního okamžiku zcela propadá jeho magickému kouzlu. Jenomže každá mince má dvě strany. A ona si tu najednou začne až příliš bolestně uvědomovat to, co si v průběhu všedních dní odmítá připustit. Svou osamělost. Opuštěnost. Celou tu prázdnotu svého - na první pohled možná tak úspěšného - života. Ona, dosud tak samostatná, soběstačná, sebevědomá a sebejistá, se tu najednou při pohledu na všechny ty šťastné lidi kolem sebe cítí ztracená. Kdoví co čekala od své evropské cesty. Možná nějaký zázrak. Jenomže zázraky se už asi nedějí. Nebo že by přece jen?

První film, který britský režisér David Lean natáčel v zahraničí, stojí poněkud ve stínu jeho velkolepých pozdějších projektů, jakými byl např. Lawrence z Arábie nebo Doktor Živago. Přesto je příběh stárnoucí staré panny, jíž se v nádherném prostředí Benátek dostane alespoň kouska toho štěstí, po němž celý život toužila, dodnes, i po více než padesáti letech od svého vzniku, víc než příjemnou podívanou. Nespornou zásluhu na tom má především Katharine Hepburn, která dokázala své Jane vtisknout všechnu zranitelnost osamělé bytosti, skrývající se pod slupkou zdánlivé životní vyrovnanosti, spokojenosti a nezávislosti. Získala za ni také nominaci na Oskara, společně s Davidem Leanem, nominovaným za režii. A pak jsou tu pochopitelně Benátky, úžasné město, pro jehož propagaci asi Lean udělal svým filmem víc než kdokoli před ním.