V hodinovém filmovém eseji z roku 1992 se Werner Herzog opět vrací ke svým stěžejním tématům hrůzy a destrukce, které však posouvá z roviny individuální do roviny nadosobní a univerzální: zhroucení jedince přechází v kolaps celého světa. Rozpoutané destruktivní síly v člověku vedou k zániku jeho samotného i prostředí, v němž existuje. Herzog se nechal volně inspirovat událostmi z války v Perském zálivu z let 1990–1991. Konkrétní dopady války, zejména v poničeném Kuvajtu, jsou však pouze výchozím materiálem ke koncentrované vizuálně-akustické meditaci o projevech zla nezávisle na aktuálních politických podmínkách.