I ve víru argentinského tanga se lidé mohou zamilovat. Důraz je přitom položen na omamně vášnivé pohyby, vynalézavě nastříhané do symfonie dokonale nacvičených tanečních kroků, které jako by začaly samy ožívat.

Britská režisérka Sally Potterová natočila sofistikovaný, „umělecky" se tvářící kýč o nesnadném sbližování dvou umělců - špičkového tanečníka argentinského tanga Pabla (Verona) a filmové režisérky Sally (Porterové). Už jména i profesní zaměření vytvářejí dojem, že se jedná o prolínání fikce s eventuální skutečností. Sally totiž Pablovi, pod jehož vedením se naučila výtečně tančit tango, slibuje, že - pokud sežene peníze - natočí s ním film. A samotný snímek vypráví právě o tomto. Syžet vykazuje veškeré příznaky tradičného melodramatu a téma „spřízněných duší", které prožívají radost z pohybu i trýzeň z potlačovaných citů, než se po řadě obratně vykroužených neshod konečně sblíží i milenecky. Potterová skutečně sama -a výtečně - tančí, jednotlivé lekce (je jich celkem dvanáct) postupně přecházejí od tanečních kroků ke vztahu mezi oběma tanečníky. Příběh je záměrně minimalizován, pohroužen do sledování nuancí mezi osobními a uměleckými vztahy a řešení zbanálnělé otázky, kdo koho má vést (v tanci je Sally vedena, ale v případě filmu slibuje, že bude vést ona).

Kameraman Robby Múller si vyhrál s graficky strohým černobílým obrazem, s liduprázdným prostorem členěným do výrazných geometrických kompozic. Tanec však prostupuje celým dílem jako jeho základní prvek, vykazuje i náznakový dramatický oblouk, spojený s veřejným exhibičním vystoupením.