Osobitého výtvarníka, typografa, spisovatele Josefa Váchala zná veřejnost především díky jeho Krvavému románu. Surrealistická rozkošatělost této obhajoby pokleslého čtiva 19. století zaujala Jaroslava Brabce a jeho spolupracovníky a našli k tomu odpovídající obraz "braku" 20. století. Zájem autorů se soustřeďuje především na období němého filmu, procházka dějinami kinematografie pokračuje přes nástup zvukového filmu až do současnosti (autorský film 60. let, moderní horor), formálně tu najdeme např. využití techniky tónovaného filmu).

Všestranná parodie prolíná barvitou dějovou změť s příběhem autora (Váchala/Paseky), komentujícího a vytvářejícího svou knihu, a rozštěpeného navíc v ději do postav Fragonarda a Mistra. Stejně jako u Váchala vstupuje do fikce stále silněji realita, aby se jediným "šťastným koncem" ukázalo být hotové umělcovo dílo.