Život, tento jedinečný dar a zdroj úžasných zážitků a zkušeností, periodizuje hindská filozofie do čtyř ašramů, čtyř období, jež mají své charakteristické znaky bez ohledu na to, jaký subjekt je prožívá. V povědomí každého z nás jsou pravdy o tom, že obě krajní polohy, dětství a stáří, mají mnoho společného, ale obvykle se v této souvislosti mluví jen o soustředění na sebe sama a své elementární potřeby a dále o závislosti na druhých. Ghosh však chce prostřednictvím svého hrdiny, starého muže, který se přátelí s malou holčičkou, poukázat na spřízněnost jiného druhu, daleko zásadnější a přitom opomíjenou. Stáří je totiž věkem, kdy se člověk zbavuje ambicí a povrchních společenských rolí a může opět žít autenticky tak jako kdysi v dětství. Je to rovněž období, kdy člověk dokáže přijímat svět v jeho komplexnosti, tedy s propady, zradami, veškerými špatnostmi, jako dítě, které nezatrpkne, když zažije bolest nebo příkoří.