V úvodní scéně filmu Když letí havran se ocitáme v Irsku. Vidíme malého chlapce, který při vikingských nájezdech právě ztratil své rodiče. Stal se očitým svědkem masakru a touha pomstít činy navždy utkvělé v dětských očích s ním rostla po dvacet let.

Režisér snímku Hrafn Gunnlaugsson vystudoval teorii filmu, sociologii a dějiny literatury na univerzitě ve Stockholmu. Již v průběhu studií se zaměřoval také na tradice a kulturu starých severských národů. Není tedy divu, že si jako téma pro svá nejznámější díla vybral právě život a tradice vikingských národů.

Ve filmu Když letí havran se režisér podle svých slov pokouší bořit zaběhnutá hollywoodská klišé. Jde mu o to představit vikingské téma v mnoha souvislostech. Vikingové pro něj nejsou jen loupeživí mořeplavci, kteří zabíjejí na divokých vodách stejně jako na zemi, ale také ochránci rodiny a ctitelé starých kmenových zvyků. Uctívání nehumánních praktik, zahrnujících v krajním případě i rituální obětování vlastního života, staví do kontrastu s poněkud lidštějším křesťanstvím. Tento protipól navíc funguje i z genderového hlediska. Zatímco mužové jsou vždy tvrdí pohané a vrazi, žena je nositelkou vyšších mravních hodnot.

Důležitou postavu ve filmu představuje malý očitý svědek vraždy z úvodní scény. Po celý film plní podobnou úlohu jako šerif v hollywoodském westernu. Je mstitelem a obhájcem spravedlnosti zároveň, přičemž ale vlastní život hájí s vypětím všech sil. Přichází mezi zloduchy, zjednává pořádek, nakonec ale odchází neznámo kam, s prázdnýma rukama.
Film vyniká poněkud bizarní výtvarnou stylizací připomínající spíše „béčkové" hollywoodské horrory než klasický mytologický western. Kombinaci vysokého s nízkým umocňuje také hudební koláž, která místy připomíná autentický folklór a jindy zase moderní hudbu z východoněmeckých indiánek s Gojkem Mitičem v hlavní roli.
Dramaturgicky však vytváří pozoruhodně uzavřený kruh….