Sovětský umělecký film, čerpající námětově z let Velké vlastenecké války. Na osobní tragédii mladé moskevské dívky ukazuje, jak krutě zasáhla válka do života sovětských lidí. Veronika a Boris, dva mladí krásní lidé, se měli rádi první vroucí láskou.

Válka je rozloučila uprostřed štěstí a Boris beze stopy zmizel na frontě. Veronika na něj stále myslila, ale ve chvíli nervového rozrušení při nepřátelském náletu podlehla milostnému naléhání Borjova bratrance Marka a později se za něj provdala. Brzy však pochopila, jakým obrovským omylem bylo toto manželství s bezcharakterním člověkem. Vědoma si svého velkého provinění na Borisovi, nemohla věřit zprávě o jeho smrti.

Až do konce války doufala, že se s ním opět setká. Teprve návrat Borisova přítele Štěpana, který byl svědkem jeho smrti, znamená konec všem nadějím. Veronika však ví, že její milý nezemřel nadarmo. Zemřel ve jménu budování nového života. Film Michaila Kalatozova Jeřábi táhnou vyvolal v sovětské filmové kritice prudkou polemiku. Většina kritiků i tvůrčích pracovníků se za film vášnivě a často bezvýhradně stavěla, avšak ozvali se i odpůrci, vytýkající filmu ( a zejména jeho scénáři) závažné nedostatky, především ideového rázu.

Již sama prudkost polemiky svědčí o zcela mimořádně závažnosti tohoto díla. Je jisté, že i se souhlasem s některými námitkami jsou Jeřábi nejsilnějším filmem sovětské kinematografie (a neváhám říci světové kinematografie) celého desetiletí. Jsou silné především svou hlubokou lidskou náplní. Ukazují skutečné lidi z masa, krve a nervů, ne pouhá schémata hrdinů.

Jsou vášnivou obžalobou války a daleko slyšitelným výkřikem po věčném míru. Jeřábi slavně zvítězili na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Cannes a stejně slavně zvítězili všude na světě, kde byl film uveden. A právě ve spojení s jejich mírovou náplní je toto vítězství nejvýznamnější.