Je taková legenda o třech hudcích, kteří táhli krajem a spatřili javorový strom. Strom byl krásný, dobře rostlý, "na housličky dobrý" a tak ťali, nic nedbajíce, že "dřevo zavzdychalo a i krev prýštila" a "houslí nadělali". To se však nemělo stát. Dívka, svou matkou v dřevo zakletá, od té doby provází svým tichým hlasem hudbu jejich houslí a všude, kam přijdou, rozsévají zlo a zanechávají jen zkázu.

Dívka uvězněná v nástrojích je mnohokráte prosí, aby ji už nechali na pokoji a pohřbili ji tam u té studánky, kde strom potkali. Trvá ale ještě dlouho, než je kouzlo zažehnáno. Není tak docela nepochopitelné, že v době normalizačních procesů (1972), která znamenala pro celou společnost kruté vystřízlivění, zvolili Uher s Bednárom sice folklórní, ale veskrze tragické téma.

Podařilo se jim vlastně v jednom filmu vyjádřit dva důležité pocity - okouzlení slovenskou lidovou poezií a tragický podtext doby. Bylo by asi dobré si připomenout, že komunistické pojetí folklóru oklešťovalo tento specifický druh umění jen na projevy nezřízeného optimismu, lásky a vůbec nejraději na robotnické protesty proti vykořisťovatelům.

Uherovo a Bednárovo pojetí se z této řady - na svoji dobu výjimečně - vymyká. Tragická balada určuje rámec neradostného příběhu, přesto tu ve stylizované podobě zazní mnoho skutečných skvostů oné moudré anonymní poezie, které se říká lidová.