Pokud něco charakterizuje filmy Ezequiela Acuñy, je to jeho pohled upřený k dospívání. Na rozdíl od snímků režisérů, jako jsou Adrián Caetano nebo Pablo Trapero (rovněž zastoupených v programu), protagonisté Acuñových příběhů cíleně nekradou, nenosí zbraně, ani se neživí dočasnými drobnými pracemi. S touto skupinou postav je ale přesto něco spojuje: pocity sirotků, odtažitý pohled vůči světu dospělých a konzumní a pokrytecké prostředí, které je obklopuje. Ve filmu Jako zřícené letadlo je tato osiřelost doslovná. Sedmnáctiletý Nico (Ignacio Rogers) ztratil rodiče při nehodě, zmíněné v názvu snímku, a předčasně tak dospěl. Zamilovaně se potuluje po „krásné" čtvrti Buenos Aires. Acuñovy postavy jsou totiž chlapci ze střední třídy: nerozhodní, apolitičtí, osamělí, ale velmi citliví a citově založení. Režisér se ale nesnaží podat sociologické pojednání na téma dospívání. Ve skutečnosti je hlavním tématem snímku zamilovanost, nikoliv však příběh lásky mezi Nicem a Luchi (kdyby nějaký byl), ani kroky dobývání.

Film reprodukuje stav, stav zamilovanosti, proto ve snímku Jako zřícené letadlo převažují pohledy a právě prostřednictvím pohledu sledujeme druhé. Spolu se situacemi se zobrazují pocity. Mezitím se spekuluje o střetu idiosynkrasií, o různých formách toho, jak si lidé vytvářejí smutek, o způsobech, jakým se lidé ztotožňují s městem. Dalším všudypřítomným pocitem je melancholie. Melancholie Buenos Aires, kterou si Nico nese vtisknutou ve svém způsobu bytí. Ezequiel Acuña vychází jako vítěz v momentě, kdy s expresivní materiálností představuje film, něco, co je jistým způsobem snazší vysvětlit slovy.