Sidney Young (Simon Pegg) pracuje v Londýně jako novinář pro nepříliš úspěšný bulvární plátek, který si dělá legraci z celebrit toužících po slávě ve světlech snobských večírků. Na jedné straně je hrdý na svůj satirický nadhled a odstup od prostředí, o kterém píše, na druhé straně ho tento povrchní svět slávy a krásných lidí velmi láká. Nečekaně přijde překvapivá nabídka od šéfredaktora prestižního newyorského časopisu ‘Sharps’ - Claytona Hardinga (Jeff Bridges), aby pro něj Sidney pracoval. Ten s velkými očekáváními uniká ze stereotypu „domů - do práce – domů“ a po hlavě se vrhá do víru newyorských večírků. Ne vše je ale v nové práci takové, jaké si představoval. Je zklamaný upjatou atmosférou, která zde panuje a rozhodne se nudným prostředím pořádně zatřást. Sidneyho bezstarostný přístup a nejapné vtípky rozčilují jeho přímého šéfa Lawrence Maddoxe (Danny Huston) až nakonec vyústí v zákaz dělat s celebritami rozhovory a cokoliv o nich psát.

Rebelující Sidney, opovrhující systémem, který mu zakazuje chovat se a mluvit, jak mu zobák narostl, bez skrupulí ukazuje svůj despekt k těm vlivným nahoře, včetně královny newyorského PR, Eleanor Johnson (Gillian Anderson). Jeho neochota zařadit se do davu a sekat latinu je nečekaně nalomena, když potká krásnou herečku Sophii Maes (Megan Fox), kterou Eleanor také zastupuje. Sophie se na večírku objeví téměř jako Afrodita vystupující z vody a Sidney je ztracen. Jak moc se dokáže ponížit, aby jí mohl být alespoň nablízku? Kolegyně Alison užasle sleduje, jak se poblázněný Sidney potácí od jednoho trapasu k dalšímu. Sidney si postupně šlape slizkou cestičku na vysněný vrchol světa celebrit, ale má před sebou ještě dlouhou cestu, na jejímž konci je srdce té pravé, které kvůli své hlouposti ztratil.

Námětem pro film byla kniha Tobyho Younga z roku 2001, ve které zachytil vlastní zážitky, kdy koncem 90. let odešel z Londýna pracovat do prestižního časopisu Vanity Fair v New Yorku. Ani ne po dvou letech byl odtud vyhozen. Sám k tomu říká: “Ve Vanity Fair mi to opravdu nešlo. Naprosto jsem nepochopil, co to znamená být novinářem v New Yorku. Myslel jsem si, že budu v práci na chodbě potkávat přátelské vtipálky, kteří jen tak přeletují z kafíčka s modelkou na oběd se slavným hercem. Místo toho tam na mne čekala uzavřená společnost, dodržující striktní pravidla. My z Evropy máme pocit, že v Americe jsou všichni uvolnění a neformální. Opak je pravdou – Londýn je takový, zatímco v New Yorku si připadáte jako v upjaté době královny Viktorie.”