Příběh existenciální masové vražedkyně Olgy Hepnarové je příběhem osamělého člověka vymezujícího se proti většinové společnosti. Nemá však vítěze ani poraženého. Nikdo by neměl brát právo člověku na samotu, záleží však na tom, jestli je člověk k samotě puzen ze své přirozenosti, nebo je k samotě společností donucen. Otázkou zůstává, byla-li Olga Hepnarová existenciálně k samotě puzena a tuto cestu nezvládla, nebo k ní byla vnějšími okolnostmi donucena. Společnost, která produkuje množství osamocených lidí, je nemocná. A to i v současné perspektivě. S pocitem izolace a samoty souvisí i skutečnost, že Olga Hepnarová, od určitého bodu v příběhu, kdy už nedokáže necitelnost okolí vydržet, se nadobro uzavře sama v sobě. Svět se pro ní stane abstraktem, necitelnou hmotou, matérií, s kterou může libovolně a stejně necitelně nakládat.

Olga Hepnarová byla mladá drobná dívka, která v roce 1973 najela úmyslně nákladním vozem do davu lidí. Osm z nich zabila.