Natalie Millerová (Patty Duke) bydlí s rodiči v Brooklynu a už odmala se trápí tím, že není krásná. Zdráhá se věřit, že vyroste do krásy (narozdíl od svých hezkých vrstevnic, které prý zoškliví) a život jí dá za pravdu. Je neustále ve stínu svých přitažlivějších spolužaček a kamarádek, ovšem hlavní přítěží je pouto domova a svazující péče milující rodiny. Natalie se rozhoduje přes odpor rodičů k radikálnímu kroku - odstěhuje se na Manhattan, do bohémského prostředí Greenwich Village. Najde si malý byt, práci servírky a seznámí se s pohledným sousedem Davidem (James Farentino), který se pokouší malovat. Jejich vztah nabírá na intenzitě, ale na jeho konci čeká poněkud trpké vystřízlivění...

Snímek Já, Natálie (1969) vznikl v Hollywoodu v době zásadních společenských změn, jež teprve nesměle pronikaly do filmové tvorby. Natočil ho oceňovaný divadelní tvůrce Fred Coe (1914–1979), a i když se příběh dívčího dospívání a emancipace většinou drží zavedených klišé, pronikají do něho i realističtější prvky ve vykreslení umělecké bohémy i v prezentaci generační vzpoury, byť váhavě a opatrně. Přesvědčivost snímku pomáhá udržovat především herectví Patty Dukeové (držitelka Oscara a dalších ocenění za postavu postižené Helen Kellerové v Divotvůrkyni), která za svůj výkon dostala Zlatý glóbus. I v menších rolích se objevují někteří známí herci, např. Martin Balsam (strýc Harold), Elsa Lanchester (paní domácí) a Bob Balaban (perspektivní nápadník Morris). V epizodce vulgárního mladíka na parketu v tomto filmu debutoval Al Pacino.