Ovlivněn italským neorealismem a zároveň jako nepotlačitelný surrealista natočil Luis Buňuel při svém mexickém období sociální fantazii – historku ze života dvou propuštěných tramvajáků v Mexico City. Sociální motiv hladových padesátých let je tu alfou a omegou příběhu, komediálně komerční objednávku však Buňuel nemohl natočit jinak, než svým osobitým způsobem. Juan (Hezoun) a Tarrajas (Traťák) dostali výpověď i se svou tramvají č. 133, kterou právě opravili, protože podnik bude přecházet na trolejbusy. Melancholie z hořké nespravedlnosti jim vnukne nápad vpravdě dadaistický: co kdyby se ještě jednou, naposledy, projeli? A tak tedy vůz opravdu ještě jednou vyjede na poslední smutnou jízdu. Projížďku však samozřejmě, jak se dá čekat, zkomplikuje řada nečekaných potíží.