Režisér Barry Levinson se po ambiciózních dramatech (např. RAIN MAN, BUGSY) vrací k žánru komedie, v němž se dovede též spontánně a inteligentně vyjadřovat. Příběh HRAČEK se pohybuje v silně stylizované rovině, smysl je však hlubší. Vyprávění o výstředním mladíkovi Lesliem, který by si chtěl hrát, ale musí se svým militantním uzurpátorským strýcem svést souboj o rodinnou továrnu na hračky, má svůj smysl teprve v přesně promyšleném druhém plánu. Na Levinsonově snímku je však především pozoruhodná velmi nezvyklá, ryzí metaforická forma. Způsob vyprávění je holdem poetice "doslovnosti" amerického typu (např. když si strýc zabírá stále více prostoru v továrně, místnosti se skutečně zmenšují). Realita je ve filmu potlačena ve prospěch bizarních kostýmů, exteriérů i interiérů, inspirovaných jednak samotnými hračkami, jednak krajinami René Magritta (veselá továrna se stroji-hračkami, dům hrdiny jako domeček pro panenky). Závěrečná bitva Dobra a Zla se realizuje jako souboj klasických starých hraček s moderními, elektronickými.