Režisérka Agnieszka Hollandová se ve svém snímku V temnotě po letech opět vrátila k tematice holocaustu, kterou již dříve zpracovala ve dvou hraných filmech - v německojazyčné Hořké sklizni (Bittere Ernte, 1985) a v groteskně laděném snímku Evropa, Evropa - oba nominované na Oscara. Ačkoli v minulosti několikrát prohlásila, že o tíživé problematice filmy natáčet nebude (v jednom rozhovoru přiznala, že „je to psychicky velmi namáhavé, člověk se musí vcítit do postav a prožívat jejich příběh spolu s nimi. Stejně tak je třeba připomenout si fakta, od nichž v dnešním konzumním světě rádi prcháme."), nakonec se nechala přemluvit kanadským scenáristou židovského původu Davidem Shamoonem, jehož sugestivní scénář ji uchvátil. „Když jsem ho četla poprvé, nevěděla jsem, že to je podle skutečné události. A zdálo se mi, že se to určitým způsobem dotýká něčeho, co jde přímo k srdci. A zároveň není ani sentimentální, ani moralistický a vypovídá o člověku cosi univerzálního, co se netýká jen holocaustu a druhé světové války," dodává Hollandová. Snímek vychází z příběhu, který se odehrál během 2. světové války v nacisty okupovaném polském Lvově. David Shamoon pak vycházel z knižní předlohy Roberta Marshalla In the Sewers of Lvov (V podzemí Lvova) a rovněž se nechal inspirovat vzpomínkami jedné z hrdinek filmu Krystyny Chigerové, popsaných v knize Dziewczynka w zielonym sweterku (Děvčátko v zeleném svetříku).

Hrdinou snímku je zloděj a podvodníček a zároveň milující otec i katolík Leopold Socha, Polák ze Lvova, který za 2. světové války ukryl v podzemní kanalizační síti skupinku uprchlíků z židovského ghetta. Celou věc zpočátku vnímá jen jako příležitost k dobrému výdělku a nechává si od Židů za své služby řádně platit. Postupem času, kdy společně prožijí řadu utrpení i chvíle na hraně mezi životem a smrtí, přirostou utečenci Sochovi k srdci a on se rozhodne jim nadále pomáhat zcela nezištně, i za cenu ohrožení života sebe i své rodiny. Na straně druhé, ani židovští uprchlíci nejsou znázorněni jen jako oběti. Strach, děsivé podmínky, ve kterých musejí žít, sobectví, slabost - to vše z nich činí skutečně živé postavy. Hollandová pak za podpory kameramanky Jolanty Dylewské podává plastickou výpověď o tragické době, k čemuž podotýká: „Největší výzvou pro mě jako filmařku byla právě ona temnota. Hrdinové příběhu žili ve tmě, zápachu, vlhkosti a izolaci více než rok. Věděli jsme, že aby naše líčení bylo sugestivní, musíme podzemní svět ukázat pravdivým způsobem - tedy realisticky, lidsky a intimně. Chtěli jsme, aby diváci skutečně pocítili, že tam jsou spolu s hrdiny příběhu. Dynamičnost filmu je vybudována na sounáležitosti i střetu dvou světů: tmy a světla, kanálů a města, Sochy a Židů… A tento střet buduje skutečné napětí, které se nám podařilo ztvárnit."