Grigorij Kozincev se chopil klasického Shakespearova dramatu s velmi osobitým a netradičním pojetím. Jeho adaptace ostatně nebyla ve své době jednoznačně přijata a rozpoutala řadu diskuzí na téma pietního vztahu Shakespearova dramatu a jeho filmového zpracování. Kozincev se rozhodl základní myšlenku i ústřední postavu důsledně oddramatizovat a zbavit divadelně nadneseného patosu. Jako základ svého scénáře zvolil prozaický překlad Borise Pasternaka, čímž hamletovské téma dostalo přirozeně narativní epický ráz. K tomu přispělo také zasazení většiny scén do přírodních exteriérů. Film nepostrádá dramatické napětí a divák sleduje vývoj tragédie téměř jako detektivku.

Kozincev pak výrazněji posunul také své pojetí postavy Hamleta. Hlavní tragédie vychází z hrdinova rozporného vztahu ke společnosti, do pozadí je však poněkud odsunut vnitřní rozpor Hamletovy osobnosti. Herec Innokentij Smoktunovskij dánského prince představuje jako chladného a rozvážného muže, jako civilní postavu, která odráží úvahy a jednání člověka doby vzniku filmu. Využívá střídmých, nepatetických gest, s civilní dikcí pronáší známé monology, přesto ale dokáže velmi intenzivně vystihnout (ztvárnit) sílu, se kterou se vzpírá osudu. Působivost filmu pak dotvářejí sugestivní, malířsky komponované obrazy kameramana Jonase Gricijuse i využití hudby Dmitrije Šostakoviče.