K nejvýraznějším německým režisérům a nejosobitějším tvůrcům z přelomu šedesátých a sedmdesátých let patří Rainer Werner Fassbinder. Již jako třiadvacetiletý založil v Mnichově divadelní nonkonformní scénu, kde se stal vůdčí uměleckou osobností jako scenárista i režisér. Přestože obdivoval díla Buňuelova, Bergmanova, Walshova i Sirkova, byl vlastně samouk, který vyrůstal a zrál na vlastní pěst. Jeho filmová tvorba je neobyčejně rozsáhlá: čítá na 43 celovečerních hraných titulů. V roce 1969 režíroval Fassbinder společně s Michaelem Fenglerem - který byl asistentem režie již na jeho předchozím snímku Katzelmacher - film Bohové moru, již tradičně podle vlastního scénáře.

Tento melodramatický příběh o gangsterech je jedním z jeho nejčernějších opusů. Z hollywoodských filmů si vypůjčil černé limuzíny, kolty, vzhled a gesta postav. S určitou ironií a hravostí obrací Fassbinder tato klišé naruby, tváří se, jako by chtěl citovat americké filmy čtyřicátých let, ale naplňuje tyto mýty novým obsahem, svým vlastním tématem, jímž je zrada. Gangster Franz je propuštěn z vězení. Přichází do nočního klubu, kde zpívá jeho bývalá přítelkyně Joanna.

S mužem, který mu kdysi zastřelil bratra, přepadne Franz obchodní dům, ale akce se zvrtne. Konečná přestřelka mezi konzervami a pracími prášky povyšuje film na alegorii: nonkonformista umírá mezi symboly konzumní společnosti. Jistá sentimentalita předlohy nestírá nic z kouzla filmového rukopisu ani z morálního poučení v závěru, jenž jako by byl variantou, která se znovu objeví v jiných podobách v dalších Fassbinderových filmech.