Dvoudílný dokumentární portrét úžasného torontského klavíristy Glenna Goulda (1932-1982), který ve dvaatřiceti letech ukončil zářivou koncertní kariéru a jako jeden z prvních docenil mocný vliv médií. Jeho matka chtěla z něho mít pianistu již od narození, a tak vyrůstal v prostředí plném hudby a již v útlém dětství si zamiloval rozhlas, médium, kvůli němuž později opustil svou koncertní kariéru.

Proslul především interpretacemi skladeb Johanna Sebastiana Bacha, ale k jeho oblíbeným skladatelům patřili také L. van Beethoven, Sibelius, Richard Strauss, Prokofjev, Hindemith i Skrjabin, zároveň psal i vlastní hudbu. Proti jeho názoru, že umělec měl by pracovat v ústraní a zůstat anonymním ("ideální poměr umělce k publiku je jeden k nule"), je postaven názor slavného houslisty Yehudi Menuhina, jemuž atmosféra živých koncertů bohatě vynahrazuje technické nedostatky.

Střet umělce s každodenním světem líčí epizoda, v níž pianista poslouchá ve studiu vlastní nahrávku, zatímco mistři zvuku debatují o škodlivosti černé kávy se smetanou z automatu. To, že se Gould uměl konzumnímu světu postavit, dokládá naopak historka o jeho úspěšném podnikání na burze. Byl svérázný puntičkář, osamělý fanatik hudby, těžký introvert a jeho nahrávky dodnes fascinují posluchače na celém světě.

Glenn Gould v mistrovské pozdní próze Thomase Bernharda "Ztroskotanec" představuje "inkarnaci" oněch vlastností, o něž usiluje většina Bernhardových hrdinů: dokonalost, sebedisciplína a úzkostlivá touha po řádu všech věcí. Během klavírního kurzu se v salcburském Mozarteu setkávají Glenn Gould, Wertheimer a vypravěč. P

oté, co vyslechnou neuvěřitelný Gouldův interpretační výkon, se Wertheimer i vypravěč rozhodnou navždy opustit hudební dráhu. Toto rozhodnutí je přivede k psaní: zatímco vypravěč se neúspěšně pokouší sepsat studii o Gouldovi, Wertheimer (kterého Gould vždy nazýval ztroskotancem) se ponoří do duchovědy, která jen prohloubí jeho skepsi mířící až k nejzazšímu zoufalství: sebevraždě.