Když hned v úvodních záběrech Lesa bohů gestapo zatkne profesora literatury Sruogu a odveze jej do koncentračního tábora vybudovaného kdesi ve východním Prusku, rozeběhne se na plátně sled očekávaných výjevů: řev a nadávky provázející příjezd do tábora, monotónní otrocká práce, groteskní kontrast mezi pečlivě vyplňovanými kolonkami ve formulářích a rozlézajícím se bahnem, špínou a únavou.

Utrpení a samota vězňů však snad ještě silněji čiší z temných poválečných scén, v nichž Sruoga na prknech vilniuského divadla inscenuje vlastní hru o tom, co během věznění prožil. Otázka, která jej během zkoušek začne pronásledovat, je stejně palčivá jako znovuoživené vzpomínky. Je vůbec možné zobrazit život v koncentráku jinak než jako sled absurdních panoptikálních výjevů, které nelze brát vážně? Film je adaptací autobiografického románu, v němž Balys Sruoga s černou ironií zachytil své zážitky z tábora Stuthof.