Je jen málo klasických látek, které by byly svou podstatou tak bytostně „kinematografické“, jako je legenda o Faustovi. Jedno z vrcholných děl německého expresionismu a světového filmu vůbec vystavěl režisér Murnau jako velkolepý střet mezi dobrem a zlem, věčností a pomíjivostí, světlem a tmou. Využívá světlo coby mystickou substanci, která proměňuje „temnou hmotu“ – vizuální efekty, triky a sugestivní kontrastní kompozice ve své době působily jako zjevení a film se tak vlastně stává jedním velkým vizuálním faustovským pokušením.