Do všeobecných voleb zbývají necelé tři týdny. A díky nedávnému skvělému vítězství nad Argentinou na Falklandech má konzervativní strana nakročeno k přesvědčivému úspěchu. Píše se rok 1983 a Alan Clark vstupuje do nejvyšší politiky. Deset let je již sice poslancem parlamentu za Plymouth Sutton, to však jeho ambice zdaleka neuspokojuje. Celou duší touží povznést se nad ty stovky bezvýznamných nýmandů, vysedávajících v zadních řadách sněmovny, a dostat se do skutečné vlády. Teď, po oslňujícím triumfu konzervativců, díky němuž má premiérka Margaret Thatcherová možnost od základů přebudovat svůj kabinet, se konečně dočkal. A i když post náměstka ministra práce není přesně to, co si ctihodný Alan Clark představoval, je to vykročení, je to odrazový můstek k metám nepochybně mnohem vyšším a důležitějším.
Alan Kenneth Mackenzie Clark (1928-1999) byl nejstarším synem známého historika Kennetha Clarka (autora bestselleru Civilizace).

Už na studiích v Oxfordu položil základy ke své budoucí pověsti požitkáře, výtržníka a sukničkáře. (Jeho heslem bylo, že "dívka musí být pěkně šťavnatá, neboli rozhodně pod pětadvacet". Této zásadě zůstal věren i ve svém manželství - svou o třináct let mladší ženu Jane, která s ním pak věrně přežila čtyři desetiletí všech jeho mimomanželských eskapád, si vzal, když jí bylo pouhých šestnáct let.) První pole, na němž se pokoušel prosadit, bylo pole vojenské historie, už počátkem sedmdesátých let však obrátil svůj zájem k politice. Coby inteligentní, vzdělaný, okouzlující, vtipný a zároveň mimořádně bohatý muž měl ty nejlepší předpoklady uspět v konzervativní straně. Zároveň byl však sebestředný, domýšlivý, jízlivý, nepříliš pracovitý, nevypočitatelný. Byl posedlý touhou po úspěchu a kariéře, na druhou stranu ovšem někdy dokázal to vše riskovat pro úplnou maličkost. Názory mnoha jeho přátel a politických kolegů na něj se různí, nejlépe je však asi vyjádřil Sir Bernard Ingham, tiskový tajemník Margaret Thatcherové: "Myslím, že se narodil ve špatné době. Uměl bych si ho výborně představit v osmnáctém století... Bylo nemožné nemít ho rád. Ale bylo strašně těžké brát ho vážně."

Šestidílný seriál televize BBC byl natočen podle autobiografických knih "U moci" a "Poslední deník", napsaných a vydaných počátkem devadesátých let minulého století, kdy Clark na čas opustil nejvyšší politiku. Clarkovy deníky jsou jednou z nejotevřenějších a nejupřímnějších zpovědí vysokého veřejného činitele, nešetří ani autora ani jeho okolí, jsou plné vtipných a prostořekých postřehů z britské politické scény osmdesátých let minulého století. Mnohé z nich svou konkrétností osloví pochopitelně především britského diváka. Toho "nebritského" však nepochybně přesvědčí o tom, že zákulisí nejvyšší politiky je na celém světě stejné, ať se ta politika odehrává na půdě britské sněmovny či českého parlamentu.