Poslední film Andrzeje Żuławského je jako umělecká závěť napsaná slangem mládeže. Enfant terrible polského filmu se k literární předloze – stejnojmennému románu Witolda Gombrowicze – chová se sobě vlastní svobodou. Děj se neodehrává ve vsi Zakopane, ale v západní Evropě a z meziválečného období je přenesen do současnosti. Především se ale román, který mnozí považují za nejtemnější Gombrowiczowo dílo, v Żuławského podání změnil ve skutečně zábavnou frašku. Jedná se o evidentní tvůrčí nevěrnost, ale není pochyb o tom, že by spisovateli, který byl známým provokatérem, naprosto vyhovovala.

Andrzej Żuławski ve svém posledním filmu, stejně jako za starých dobrých časů, šíleným tempem proletí dějem a očaruje nás krásou jednotlivých záběrů a rafinovanou hrou jazyka. Příběh začínajícího spisovatele Witolda je pro něj příležitostí podělit se s divákem o radost plynoucí z vyprávění a vytváření světa na plátně. Při té příležitosti také povoluje otěže své vášni pro film, která se, namísto exaltovaných vyznání lásky, projevuje v jeho groteskních disputacích o vztahu Bressona a Bessona.