Za učitelem Hugim přijíždí nenadále do malé osady na východě Islandu na návštěvu jeho poměrně mladý otec, s nímž ho nikdy nepojil dobrý vztah. Odlišnost povah obou mužů – sedmatřicetiletý Hugi se jako vyléčený alkoholik angažuje v místním protialkoholním centru, zatímco otec jeví sklony k požitkářství – se stává zdrojem mnoha problémů a jejich nesourodé soužití prochází různými fázemi. Sigurðsson neklade důraz na dramatičnost děje a dává přednost vytváření pocitové atmosféry příběhu postupného sbližování. Vede k němu pozdní dospívání obou ústředních postav, objevujících dosud neznámé stránky vlastní osobnosti a s nimi i porozumění pro druhého člověka. Dialogy tu často napomáhají odhalovat charaktery postav, a to i vedlejších, aniž je jakkoli potlačena výstižná kresba prostředí i hudební složka, která se výrazně podílí na melancholické náladě vyprávění.