Snímek, za který Kiarostamí získal Zlatou palmu v Cannes, lze chápat jako existenciální úvahu o životě a smrti, čirou antitezi žánru road movie i doklad toho, že ani na sebevraždu nechce být člověk sám. Kiarostamí opět praktikuje umění sofistikovaných dějových vynechávek a zředění tempa do kontemplativního plynutí skromného na atraktivní podněty. Většinu filmu sledujeme zevnitř automobilu během jízdy monotónní průmyslovou krajinou. Badii, muž ve středních letech, se snaží přemluvit náhodné kolemjdoucí, aby mu asistovali při sebevraždě, kterou chce spáchat. Jediným jejich úkolem je podívat se druhý den ráno do vykopané jámy uprostřed pustiny, do které chce Badii na noc ulehnout. Pokud nebude jevit známky života, má dotyčný jeho tělo zahrabat, v opačném případě mu má pomoci ven. Režisér věnuje plnou pozornost napětí uvnitř dané situace. Kamera sice zůstává s hlavním hrdinou, ale diváci se částečně ocitají v pozici oslovených asistentů, protože se nedozvědí, proč chce Badii sebevraždu spáchat, a tak celá jeho minulost zůstává zastřena tajemstvím. Naopak od ostatních postav, které na Badiiho návrh reagují různě, získáváme konkrétní reakce ohledně sebevraždy jako takové. Kiarostamí ani v tomto díle neopouští motiv, který ho fascinuje napříč celou jeho tvorbou, totiž kinematografii samotnou. Ve finále obrací divákovu pozornost od Badiiho truchlivé tváře k filmu jako médiu - snímek uzavírá několika záběry natočenými na videokameru, jež sledují filmařský štáb při natáčení skupiny pochodujících a zpívajících vojáků. Tento mnohoznačný epilog, nahlížející vně časoprostoru celého minimalistického vyprávění, není jediným Kiarostamího rafinovaným experimentem s filmovým médiem.

Rozhovory Badiiho s kolemjdoucími, které zve do auta se svou neobvyklou nabídkou, byly natáčeny s každým hercem zvlášť, přičemž představitelé obou partnerů v dialogu se často reálně ani nepotkali. Kiarostamí opět osvědčuje svůj zájem o inscenovanost filmového média a také o to, jak tato hra působí na diváky. Chuť třešní ve své době padla na úrodnou půdu především jako jedna z tehdy vrcholných ukázek dějově vyprázdněných, enigmatických „pomalých" filmů, jejichž móda dodnes trvá ve festivalových filmech. Zájem o nedořečenost a celkový posun těžiště obrazu od jednajících postav k mlčící krajině je dobře vyjádřený právě v zápletce Kiarostamího filmu, jehož hrdinou je muž, který se odvrací od lidské společnosti s jejími malichernými i existenčními starostmi a plánuje sám sebe svěřit klidnému tichu hlíny.