Muž se po dlouhé cestě vrací zpět. Okna v místnosti jsou otevřená, manželka spí, ale zdá se, že muž nepoznává nic z toho, co kdysi důvěrně znal. Režisér Xavier Christiaens navazuje na svůj předchozí film Chuť kumysu a znovu skládá dokumentární obrazy ve výjimečně snové montáži.

Černobílé záběry filmu vytvářejí izolovaný svět, v němž průzkum možností a hranic filmového vyprávění umožňuje zobrazit a studovat lidské chování v situaci neidentifikovaného ohrožení.

Aralské jezero vysychá: na konci padesátých let začala jeho hladina klesat, protože sovětští inženýři kvůli zavlažování bavlníkových plantáží odváděli vodu jeho přítoků do pouště, břehy ustoupily o sto padesát kilometrů a na místech vyschlého dna jsou solné pláně, kde prach pokrývá rezavé vraky lodí. Poušť, kterou zapříčinili lidé, proměňuje časoprostorová koncepce filmu ve futuristický obraz zkázy.

Experimentální paradox filmu archivuje obrazy budoucnosti, neboť současná katastrofa je jen předzvěstí apokalypsy. Snímek stojí na stejném základě jako Tarkovského Stalker či Markerova Rampa, charakterizují jej popálené obrazy, surové ticho a fyzicky pociťovaná nepřítomnost vody. A i v Bílé velbloudici nakonec zahlédneme naději. Jakou cestu musíme ujít, abychom pochopili?