Orion, James Cole a Hugo Toxxx na pódiu, ale především mimo něj. Tři přední čeští rappeři, deset skladeb, deset živých – někdy i živelných – filmových situací. A v nich výřečná profesorka lingvistiky, oprsklé děti z romského ghetta v Karviné, přísná matriční úřednice, žáci základní školy na pražském Jižním městě, sám zachránce českého jazyka Josef Jungmann či „všehoschopná“ Hana Hegerová. Hip hop opouští úzké subkulturní ghetto a vydává se do světa. Orion vysvětluje lingvistce, co je to „charáč“, trojice DJů jamuje s komorním triem, James Cole se před matrikářkou vyznává z lásky k filmu Dvanáct opic a Hugo Toxxx sděluje posluchačům rádia Express, že Češi jsou vlastně v jádru metalisti. Obyvatelé České RAPubliky a republiky se ocitají pohromadě a pokoušejí se o společný „freestyle“. A protože „Hana Hegerová miluje hyphy“, vše spěje ke společné hymně.

Hlavní postavy České RAPubliky
James Cole
Rapper s nadhledem. Rozesmátý český Bukowski. Přes den hraje počítačové hry a čte knihy, večer pije pivo. Mezi tím píše rýmy. Umí měnit hlasové polohy stejně jako styl rapu, je obstojně vzdělaný a má nesmírný pozorovací talent. Je si vědom toho, že žijeme v umělohmotném „světě kupního hitu“ a nijak jej také ve svých textech nešetří. Svůj rapový pseudonym si zvolil podle postavy z filmu Dvanáct opic od Terryho Gilliama. Filmový James Cole je nemocný a plný barbiturátů, rapový James Cole se prý v současném světě leckdy cítí podobně.

Orion
Nejdéle působící místní rapper, které pamatuje úplné začátky hip hopu v Čechách. Odtud také patrně jeho přezdívka Papa Ori. Vše začalo před lety na základní škole, když „přišel kámoš s kazetou“ a na Orionovu otázku odpověděl větou: „To je rap, USA asi.“ Dovede donekonečna citovat ze starých českých veseloher, má rád pražské bary a fotbalistu Antonína Panenku. Někteří jej mají za „lopatu“, což ale znamená jediné: i „lopata“ může vtipně a někdy i velmi citlivě rýmovat.

Hugo Toxxx
Říká to o sobě sám ve svém rapu: „Hugo, musíš být hodný. Nebudu! Hugo, musíš se usmívat! Nebudu!“ Hugo Toxxx zkrátka nechce být hodný a na pódiu (i ve filmu) se stylizuje do role zlého muže. Nenávidí laskavý humor. Do místního rapu vnesl neslýchanou tvrdost, drzost a nekompromisnost, která je české lyrické tradici zcela cizí. Dovede být velmi sarkastický, s gustem si mezi lidmi dělá nepřátele, vždyť na tom, že má svůj „haters club“ si dokonce zakládá.

Stručně o historii hip hopu v Čechách a úloze, kterou v ní sehrály naše filmové postavy
Hip hop u nás pronikl do širšího veřejného povědomí až v několika posledních letech. Dostal se do televize, do rádia, na stránky časopisů, dokonce i do reklam. Vznikly první masové letní festivaly, navštěvované předními americkými rappery. Málokdo mohl v ulicích přehlédnout stále početnější zástupy pubescentů v amerických kšiltovkách a vytahaných kalhotách. To vše tu ale pochopitelně nevzniklo přes noc.

Hip hopová scéna u nás v relativní tichosti rostla už od poloviny devadesátých let, kdy ji tvořilo jen několik málo lidí, které spojovala bezvýhradná láska k americkému rapu. Až na ojedinělý komerční úspěch skupin Chaozz a Rapmasters, jež byly mezi pravověrnými vesměs terčem posměchu, se v té době vše podstatné odehrávalo v naprostém „undergroundu“. Rapovalo se o životě na ulici, neschopnosti zařadit se do systému, pomalovaných vozech metra a míru a lásce. Až do roku 2001, kdy skupina PSH vydala své album Repertoár, většina lidí nad českým rapem jen bezradně krčila rameny. Teprve zásluhou rýmů rapperů Oriona a Wladimira 518 přišli mnozí na to, že rap v češtině nutně nemusí znít křečovitě, ale že naopak může mít svůj nezaměnitelný půvab.

Od té doby uběhlo dlouhých sedm let a mnohé se změnilo. Koncertní sály se zaplnily a z rapu se pro řadu zúčastněných stalo obstojně placené zaměstnání. Přitvrdila jak muzika, tak i rýmy. Namísto libozvučných jazzových podkladů začaly ve většině skladeb znít syntetizátory, namísto pouliční lyriky zvítězila textová syrovost, místy snad až surovost. Český rap zhrubnul, ale zároveň je o něco pestřejší a vtipnější. Když v roce 2004 vydali Hugo Toxxx a James Cole ze skupiny SuperCrooo své album Toxic Funk, řada lidí jen nevěřícně kroutila hlavou nad množstvím vulgarismů a urážek. Kdo se však do celé desky (či lépe zvukového komiksu) důkladněji zaposlouchal a pochopil všechnu ironii a nadsázku, záhy na ní našel nejen množství vybroušených rýmů, ale i velmi přesný, nesmlouvavý popis mnoha moderních zhuvěřilostí.