Pokud se znovu odvoláme na Françoise Truffauta, zjistíme, že Červená krčma patří mezi filmy, o nichž nepovažuje za prospěšné ani hovořit. Patří totiž do skupiny těch, které pod pláštíkem literatury - samozřejmě hodnotné (zde jde o povídku Honoré de Balzaca) - poskytují obecenstvu běžnou dávku pochmurnosti, nekonformismu a laciné odvahy. Autor má vesměs pravdu, ale je třeba dodat, že Clauda Autant-Laru lze těžko považovat za autorského režiséra. Skutečně více myslel na své diváky, kterým chtěl poskytnout zábavu a poučení.

V jeho filmech je originalita přítomna jen velmi vzácně, což ale nepovažujme za hanlivou kritiku jeho díla, jež v mnoha směrech odráží dobovou módu, společenskou atmosféru a v neposlední řadě poskytlo hereckou příležitost mnoha významným umělcům. Ostatně některé jeho filmy získaly význačná ocenění. Ač s odstupem času nezbývá než konstatovat, že řada z nich esteticky i obsahově povážlivě zestárla. V 50. letech minulého století byl Autant-Lara považován za skutečně levicového tvůrce. V té době ve Francii existovala dosti zřetelná hranice mezi levicovým anarchismem a pravicovým anarchismem, který představuje například film U konce s dechem (A bout de souffle). Autant-Lara rád šokoval a provokoval, byl tudíž skandální svým pojetím morálky, náboženství a měšťáckých hodnot. Takto přistupoval i k výběru témat: Fernandel jako přisprostlý mnich (Červená krčma), zralá žena a dospívající chlapec (Osení), kolaboranti a váleční vyžírkové (Napříč Paříží).

A to mluvíme o režisérovi, který natáčel jeden film za druhým a občas se ve výběru hlouběji, než bychom očekávali (Zelená kobyla/La jument verte, 1959), anebo téměř povinně uchyloval k „velkým" adaptacím (Červený a černý/Le rouge et le noir, 1954). Jeho největším úspěchem 50. let zůstává snímek Napříč Paříží, jenž i přes studiovou teatrálnost dokázal vytvořit dojem reality a zároveň proniknout do psychiky lidí v poválečné době, nemluvě o potřebné reflexi válečných událostí. Claude Autant-Lara a Henri-Georges Clouzot byli právě v období tradice kvality považováni za nejostřejší společenské kritiky. Nebyl to ani Robert Bresson, ani Jean Renoir, na něž nyní tak rádi vzpomínáme, ale právě tito dva částečně zapomenutí režiséři, kteří tehdy mohli svými díly ovlivňovat veřejné mínění. - David Čeněk