Píše se rok 1798 a na pochmurném zámku, daleko od jeho milovaných Benátek, se pomalu chýlí ke konci život jednoho z nejslavnějších mužů osmnáctého století. Muže, který procestoval celou Evropu, který se jednu chvíli topil v bohatství a stýkal s nejvlivnějšími lidmi své doby - papežem Klementem XIII., Voltairem, Rousseauem, Mozartem - aby to vše dokázal v mžiku zahodit a proměnit se v psance, chudšího než kostelní myš. Dobrodruha, který byl snad vším: houslistou, knězem, hráčem, vězněm, spisovatelem... Ale především a zejména milovníkem, svůdníkem, jemuž žádná žena neodolala. Jenže to všechno už je dávno, dávno pryč. Všechny, které znal a miloval, si už Bůh povolal k sobě, jediné, co mu ještě zbylo, jsou vzpomínky.

Vzpomínky, které klade na papír ani ne tak v naději, že je bude někdo číst, jako spíš sám pro sebe, aby alespoň na chvíli, v duchu, unikl z nepříliš přátelského prostředí do jiného, vlídnějšího světa. A pak do jeho života náhle, nečekaně ještě jednou vstoupí žena: služka Edita, jejíž mládí a bezprostřednost dokážou ve starém muži vykřesat zdánlivě dávno uhaslou jiskřičku citu... Giacomo Girolamo Casanova (1725-1798), jehož jméno se stalo synonymem svůdníka, si svou pověst zcela jistě zasloužil. Na rozdíl od mnoha jiných známých či neznámých prostopášníků a tak trochu proti zvyklostem své doby mu však nikdy nešlo jen o sebe. Nikdy žádnou ženu neznásilnil, vždy dbal na to, aby předmět jeho touhy měl ze vzájemného vztahu stejné potěšení, jako on sám. Dokládá to jeho autobiografie Histoire de ma vie, kterou někteří puritáni považují za pornografii (a možná ne tak docela neprávem, neboť Casanova dokázal svá milostná dobrodružství popisovat velice otevřeně a do nejmenších detailů), jiní v ní ovšem vidí mistrovské dílo a fascinující zdroj informací o životě společnosti v době Osvícení.

Dobrodružný život slavného svůdníka už mnohokrát inspiroval filmové a televizní tvůrce, v jeho roli se dodnes vystřídala řada známých a oblíbených herců: od Alfréda Deésyho (zároveň i režiséra vůbec první filmové adaptace Casanovových pamětí z r. 1918) přes Bélu Lugosiho, Donalda Sutherlanda, Franka Finlaye až po Richarda Chamberlaina. V nejnovější britské verzi se na obrazovce objeví hned dva Casanovové: v roli starého, životem zlomeného muže exceluje Peter O'Toole, mladého Casanovu hraje s nemenším zápalem a úspěchem David Tennant (Devět a půl minuty, Harry Potter a Ohnivý pohár). (Za zmínku stojí ovšem i to, že britští tvůrci si tentokrát příliš nelámali hlavu s historickými reáliemi. Konkrétně se skutečností, že poslední léta svého života strávil Casanova na duchcovském zámku vévody Valdštejna. Poslední Casanovův azyl, který se na obrazovce v několika záběrech objevuje, nemá s Duchcovem nic společného ani omylem, což může českého diváka maličko pobouřit. Nicméně odpusťme Britům tuto drobnou historickou nepřesnost, která naštěstí nic neubírá na zajímavosti a atraktivitě celého díla.)