V roce 1932 žila rodina Grünigových v Bavorsku nedaleko hranic se Švýcarskem. Přes svůj původ o sobě Grünigovi již třetí generaci nepřemýšleli jako o Židech. Na jaře roku 1934 však někdo rozbil okna jejich domu a všichni Židé v městečku byli vyvlečeni na ulici. Otec ale tvrdošíjně odmítal mluvit o jakémkoli nebezpečí, a tak i záběry z rodinných filmů neprozrazují nervozitu nebo strach. Rodina vyjíždí na pikniky, točíme se s ní na pouťovém kolotoči, ze zrnitého plátna se smějí příbuzní a kamarádi Grünigových.

O to ale víc mrazí v zádech další rovina filmu: Elfriedin komentář informující o stupňující se diskriminaci Židů a nakonec o deportaci babičky, strýčka a tety do tábora v Dachau. Známá experimentální autorka Abigail Childová se v dokumentu Budoucnost máš za sebou zabývá otázkou, jak interpretovat soukromou a „veřejnou" historii. Z domácích videí ze 30. let sestavila příběh a představuje nám svou vlastní, fiktivní, ale „pravděpodobnou" verzi dějinných událostí. Filmem se tak snaží vytvořit most mezi soukromou a veřejnou historií.