Po loňské postmoderní Krvavé hostině (Feast, 2005) Johna Gulagera přichází originál. Základní kámen celého žánru, první „gore film“ všech dob z dílny klasika exploatačního filmu Herschella Gordona Lewise. Tento absolvent žurnalistiky a původní profesí učitel anglické literatury spojil síly s producentem Davidem F. Friedmanem a během krátké doby si vydobyli určité renomé na trhu lechtivých filmů. Počátkem 60. let ovšem nahota, která mezitím pronikla do mainstreamové hollywoodské produkce, přestala táhnout. Uzrál čas k prolomení dalšího tabu – explicitního násilí. Lewis s Friedmanem natočili v rychlém sledu dnes již klasickou „gore“ trilogii Blood Feast (1963), 2000 Maniacs (1964) a Color Me Blood Red (1965).

Mohutný proud filmové krve tedy vytryskl před více než čtyřiceti lety na Floridě, při natáčení Lewisovy Krvavé hostiny. Dílko je to prosté jako rána na solar, jde rovnou k věci. Fuad Ramses, majitel exotického lahůdkářství, potřebuje ke vzkříšení egyptské bohyně Ištar různé části dívčích těl. A tak se činí. Film vznikl s rozpočtem pouhých 24 000 dolarů, scénář čítal patnáct stránek a natáčení trvalo všehovšudy dva dny. Je tedy nasnadě, že herecké výkony nejsou nijak oslnivé (spíše toporně okouzlující), bez ohledu na to, že hlavní hrdinku ztvárnila Playmate aktuálního červnového čísla časopisu Playboy. To však není podstatné. Skutečnými hvězdami snímku jsou rekvizity dodané místním řeznictvím. Vše vrcholí dokonale absurdním finále korunovaným filosofující tečkou.

Snímek dnes také funguje jako roztomilé retro. Portrét dosud nevinné Ameriky – země zářivých barev, azurově modrých bazénů, nablýskaných korábů silnic, krásných žen a seriózních mužů v oblecích.

Renomovaný francouzský časopis Cahiers du Cinéma Lewisovu tvorbu označil za téma vyžadující další studium. Lewis k tomu poznamenal: „To samé se říká o rakovině.“