Dokumentárním filmem Bílý teror zakončuje režisér Daniel Schweizer svou trilogii věnující se problematice přívrženců neonacismu a extrémních nacio­nalistů. Pro sběr informací zvolil pozici nevměšujícího se a nekritizujícího pozorovatele, a tak se mu podařilo točit s příznivci a předáky neonacistů. Povolili mu nahlédnout do zákulisí svých „soukromých oslav" a tvorby „domácích videí". Setkává se tak například s největším švédským výrobcem propagandistických šotů, kde se střídají záběry z likvidace židů v koncentračních táborech a jejich masových hrobů s koncerty skinheadských kapel hrajícími písně s rasistickými texty. Co se může na první pohled zdát ústupkem režiséra, je účinnou taktikou, jak se dostat do blízkosti egocentrických fanatiků, kteří nepochybují o své pravdě. Kritičnost a výstražný apel se do filmu dostávají prostřednictvím rozhovorů s novináři z různých regionů, kteří se dlouhodobě věnují mapování a komentování aktivit tamních neonacistů. Schweizer ve filmu varuje, že „naši lokální náckové" jsou organizovaná, mezinárodně propojená a početná subkultura a reálné nebezpečí jejich myšlenek a činů lze odvrátit jen tím, že jim věnujeme pozornost.